Oscar Wilde řekl a já přemýšlím a předávám dál…
Zkoušeli jste se někdy venku v krajině v poloze ležících dívat na noční oblohu přes nataženou vlastní ruku? Je to zvláštní pocit. Vidím vlastní ruku a za ní hvězdné nebe. Je tedy jasné, že jsem celým svým bytím součástí tohoto celého. Dokonce má ruka vypadá tak velká v porovnání s těmi malými zářícími tečkami tam v dáli. Ale zároveň tak malá v porovnání s velikostí prostoru, jež jsem schopna pojmout svojí vlastní perspektivou. A co teprve, když si uvědomím, jak malou perspektivu jsem schopna zachytit. Při těchto "hrách" mnou vždy proudí tolik zvláštních pocitů... Slovo "proudí" je zde příznačné, protože jsem si jistá, že ne vše pochází ze mě. Že jsem v těch chvílích prostě "jen" otevřená proudění. Oscar Wilde řekl nebo napsal, že "Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje." Nedávno jsem na tato slova narazila a přemýšlím, kde je hranice mezi žitím a pouhou existencí. A právě v takových chvílích, kdy se nějak jakoby odpojím, nebo napojím?, (například viz ruka a hvězdné nebe), cítím život, cítím ho v srdci, v dechu, v prstech, v nohou a všude kolem mě. To není pouhá existence. A přitom v tu chvíli nemyslím na to, co mám nebo bohužel nemám, nemyslím na své sny a touhy, na jejich realizaci a zda se splní. A je úplně jedno, jestli mám na sobě staré gatě nebo krásné šaty, jestli ležím na obyčejné dece nebo na originální s mandalami, dokonce je i jedno, jestli jsem v tu chvíli sama nebo s někým. Skutečně žít (a ne jenom existovat) vážně můžeme, ať už jsme bohatí či chudí, úspěšní či neúspěšní, mladí či staří, ve vztahu či hledající, hubení či tlustí... Stojí za to objevovat způsoby, jak tuto dovednost (slovy Oscara W. "toto umění") v sobě zachytit a následně prohlubovat. Opravdu stojí. A proč? Protože ti, kdo jen existují, jsou dost často ti nešťastní, trpící depresemi, úzkostmi, křivdami, vyhořením nebo chronickými nemocemi. Ale nesoudím a nezlehčuji. Moc dobře vím, že za neschopností dosáhnout umění žití (dokonce i tehdy, když už jsme do značné míry těmito umělci) mnohdy stojí bloky, emoční zranění, škodlivé programy a podlehnutí tlakům a vlivům... Ale kde je vůle,...
Tady jsem již chtěla tento článek ukončit. Píši na zamyšlení, takže záměr byl naplněn. Ale jeden dovětek si neodpustím. Život hledejte v maličkostech a v běžném a tradičním. A zážitky, věci, úspěchy, ujištění od druhých? Je v pořádku je mít a chtít, ale vyvolávají potřebu pořizovat další. Kýžený pocit se s nimi nedostavuje, nebo jen krátkodobě. Zejména když nemáme účel v rovnováze...
Jana Krátká
