Také jste na vlně „uvidíme“?

S "uvidíme" se setkávám docela často. A nejen setkávám, i v mém životě se objevuje jev "uvidíme, jak to bude" bez puncu toliko oblíbené jistoty. Jinými slovy, široko daleko žádné jistoty. Taková je doba, ve které právě žijeme - nikdo nám nemůže dát žádné jistoty. A nejspíš to není dobou. Pravděpodobně je to přirozená součást života. Ale u většiny z nás to generuje stres. A jak to můžeme překonat? Všude se to píše a radí. Žít přítomným okamžikem. Jupííí, tři slova, to dáme, ne? Takže nelpět na minulosti a nesnažit se dívat do budoucnosti. "Hmmm a to se jako dělá jak?", napadne většinu z nás. A co když ani v přítomném okamžiku si neuvědomujeme nic super? Možná pomůže víra, důvěřovat Universu /Vesmíru/pánu Bohu..., to by taky ještě šlo. Když to své svěříš těmto vyšším, nás překračujícím, nemusíš se o nic strachovat. Vše se přeci děje proto, aby ses nakonec našel, naplnil, sjednotil, stal se šťastnou a úplnou bytostí. Supr trupr paráda, můžeš jít s tímto vědomím večer na kutě vyklidněný jak Budulínek, co fidli fidli housličky byl osvobozen od zlé lišky (která může nyní posloužit jako metafora pro život bez jistot). Chrrrrrrrrrrrrrr (jakže to zpívá Jarek Nohavica? - "spánek je sladká mdloba"). Omdlelý se ale většinou probere a pak to přijde, z rádia a televize války, migranti, parchanti, v práci další nejistoty a žádné radosti, nevěry, pomluvy, ADHD, ekzémy, alergie, rakovina, nepochopení, nepřijetí..., valí se to ze všech stran a ty jemné pozitivní vibrace a klid, co jsi v sobě včera ještě cítil, se rozplynou jako pára nad hrncem. Uf! Co teď? Možností je víc. Buď si to vůbec nepřipustíš, nedovolíš emocím vyplout na povrch, jinými slovy vše potlačíš. To tě však dříve či později doběhne a někde se to vyvalí v nějaké nečekané podobě (nemoc, úraz, havárie...). Nebo jsi člověk, který v tom může proplouvat, máš něco, co ostatní ne (o kolečko míň, o kolečko víc, co já vím). Další možnost je zbláznit se. Což ale nedovolíš, pokud máš alespoň nějaké zbytky sebereflexe nebo někoho blízkého, kdo to s tebou myslí dobře. Takže sem tam šup tam Lexaurinek nebo pravidelně nějaké to antidepresívum či jiné vyprošťováky. Show must go on. A do čtveřice můžeš vstoupit do sebe a pokusit se najít ten onen pevný bod v tobě, co tě podrží, povede, ochrání a zachrání. Je to ale zároveň ta nejtěžší cesta a málo kdo má dost odvahy na ni vykročit. Sami to ze začátku ani nedokážeme, protože jsme zacyklení a zablokovaní, žádnou cestu zkrátka nevidíme.

Pomoci může najít si pomoc. Ale říci si o pomoc? Přiznat někde své slabiny, strachy a bolesti a platit za to? I takové jsou bariéry. Ale za sebe říkám - má to smysl. A nesoudím nikoho, kdo na to nemá sílu, a obdivuji každého, kdo se překoná. Nakonec se pak totiž dokážeme zharmonizovat svépomocí. Tedy když shodíme ty největší bloky, vysvobodíme se ze zacyklení. To jsou pak tak nějak na pořadu dne naše přirozené schopnosti postarat se o své duševní pohodlí a mnohem snáze pak jde i ten život v přítomném okamžiku. Najednou jsem schopni vidět, že v přítomném okamžiku máme mnohé poklady, pro které stojí za to žít a radovat se. Najednou se nám může ukázat ta cesta.

Ale buďme k sobě laskaví, nechtějme po sobě změny ze dne na den. Za dne na den však můžeme učinit rozhodnutí, že pro sebe a pro to, aby se změny mohly dít, něco uděláme.

V pokoře držím palce všem, pro které je "uvidíme" momentální zátěž, aby se pro ně stalo v procesu změn plynutím v důvěře k životu a k sobě samým.

Jana Krátká

www.janakratka.com